Co by s námi bylo?

Naši předci, kteří kdy obývali toto území, za svého života vytvářeli různé hodnoty. Co, co z jejich práce vzcházelo, odpovídalo realitě jejich doby, a je tak nasnadě, že nejednou postupem století zapadlo v zapomnění, jsa nahrazeno něčím lepším. Případně to dobré nejednou bylo „projedeno“ anebo jsme o to přišli nějakým jiným způsobem.

Tak to chodilo v minulosti a ani dnešek vlastně není výjimkou. I dnes vytváříme něco, co jednou předáme budoucím pokolením, co tu po nás zůstane, až tady jednou nebudeme.
dva bezdomovci

Je těžko posoudit, jak v tomto ohledu smýšleli naši předkové, ovšem je známo, jak smýšlíme my dnes. A když se nad tím člověk zamyslí, je to vlastně docela smutné zjištění.

Protože vezměte si třeba dnešní realitu v otázce právě dědictví.

Dnes máme totiž stejně jako kdysi zákony, jež ale rozhodně nelze považovat za dokonalé. Vezměte si třeba takový nový občanský zákoník.

Jak tento praví, musí pozůstalí po zemřelém našinci u notáře hned na začátku dědického řízení uplatnit takzvanou výhradu soupisu majetku nebo odmítnout celé dědictví. Pokud tak totiž neučiní, nejenže se jim dostane majetku, jenž k dědictví patří, ale ručí automaticky i za dluhy zemřelých. Což znamená, že na dědice přechází nejen nebožtíkovo jmění, ale i dluhy a jiné závazky. V neomezené výši.
zlatá cihla

Dědicům tak hrozí, že měl-li zesnulý dluhy, musí je uhradit, a to i tehdy, přesahují-li tyto svou výší celý zděděný majetek.

A proto přibývá našinců, kteří mají takový strach z dluhů zemřelých, že rovnou odmítají celá dědictví. Aby měli jistotu, že se kvůli tomu nedostanou do problémů. Že nebudou splácet ony cizí dluhy ze svého a že se kvůli tomu nakonec třeba i sami nedostanou do exekuce.

Což zní logicky. A logiku to má. Protože kdo by se hlásil k dědictví, jež je namísto požehnáním učiněným danajským darem, že?

Jenže když nad tím tak uvažuji, napadají mne chmurné myšlenky.

Třeba na to, co bychom dnes vlastně měli, kdyby naši předci ze stejných obav odmítali dědictví po svých předcích. To bychom dnes vlastně neměli dost možná vůbec nic.

Nebo na to, co asi přijde po naší generaci, již politici zatěžují stále větším a větším státním dluhem. Co když se toho naše děti také zaleknou a odmítnou převzít naši zemi?

Čímž logicky (a vlastně i plným právem) pohřbí v zájmu své bezpečnosti celý český národ.